Motor – Akademie z minulého století! Proč nám neustále ujíždí vlak ve výchově dětí?

Tento text vznikl během několika bezesných nocí, když jsem přemýšlel, proč bych měl své děti vozit na místo, kde nebudou schopné se plně rozvíjet a naplňovat svůj potenciál. Přišlo mi také vhodné trochu osvětlit situaci pro ostatní rodiče, kteří uvažují o hokeji v Motoru pro své děti. Nyní, krátce před koncem hokejové sezóny 2023/2024 a po dvou letech zkušeností s klubem Motor, jsem se rozhodl podělit o své zkušenosti. A upřímně řečeno, není to vůbec lehké.

Celé naše působení v klubu hodnotím z pohledu rodiče, který se intenzivně zajímá o výchovu svých dětí. Mám jasnou vizi toho, co chci svým dětem předat a čemu je naučit. Před naším příchodem do České republiky jsme strávili pět let v zahraničí, kde jsme prošli několika mládežnickými sportovními organizacemi v různých sportech. Kromě toho v profesním životě vedu tým lidí, kde, stejně jako u dětí, je mým hlavním úkolem pomáhat jim naplnit jejich potenciál.

2022-07

Přihlašuji své dva syny, ročníky 2014 a 2017, do hokejového klubu Motor České Budějovice. Zjistil jsem, že u mého staršího syna se bude v klubu vyřazovat již v srpnu na základě výkonnostních kritérií, což ukazuje, že v klubu se klade velký důraz na výkon.

2022-08

Začátek byl nadějný. S kluky ročníku 2014 jsme se zúčastnili soustředění, kde jsem se postavil na led a aktivně jim pomáhal a učil je. Zároveň jsem svému mladšímu synovi usnadnil adaptaci v novém českém prostředí.

2022-09

První kotrmelce začali u 2017 v přípravce. Přestože mu je 5 let, přišel ze zahraničí a česky nerozumí úplně dobře, zjistil jsem, že najednou nebylo žádoucí, abych se na ledě pohyboval spolu s ním. Pravidlo, že rodiče na led nesmí, bylo striktně uplatňováno, což je příklad typického nedostatku systému, kde pravidla platí různě pro různé lidi. Navíc trenéři na ledě často trénují své vlastní děti, což vyvrcholilo situací, kdy u jednoho letošního tréninku byl trenér a čtyři tatínci. Náš syn, který přišel do pro něj cizí země ve svých pěti letech, se zdál být znevýhodněný. Naštěstí již začínal svoji “třetí” sezónu, takže jako jeden z mála uměl pohybovat po ledě bez cizí pomoci.

2022-11

Další měsíce přinesly nové výzvy. První menší konfrontace s trenérem ročníku 2014 se odehrála během venkovního zápasu 13. listopadu, kdy několik rodičů vyjadřovalo překvapení nad výkony svých dětí. Děti působily unaveně a na ledě se jim nedařilo. Jako jediný jsem se byl podívat na předzápasovou rozcvičku, kde kluci sprintovali mezi stromy v závodech, kde jedno kolo trvalo 30 sekund maximálního výkonu. Z dosavadních zkušeností víme, že při námaze nad 7-10 sekund se hromadí laktát. Nechtěl jsem znepokojovat ostatní rodiče, a tak jsem raději oslovil trenéra s dotazem na jeho progresivní rozcvičku a možnou souvislost s výkony dětí. Podle něj by to kluci měli zvládnout, což naznačuje potřebu přehodnotit některé zásady fyziologie.

S mladším synem ročníku 2017 se již potýkáme s tím, aby měl zájem chodit na tréninky. To, co vnější pozorovatel nemůže vidět, je skutečnost, že tréninky jsou opravdu náročné a zábavná forma je zde chápána velmi volně. Přál bych, aby místní trenéři zažili, co znamená skutečně zábavný trénink v Kanadě nebo USA. Protože tréninky nejsou přizpůsobené dětem, můj mladší syn se nudí a já jsem navrhl trenérovi, zda by bylo možné dočasně zařadit ho k tréninkům staršího ročníku, alespoň dokud se ostatní nezlepší v bruslení. Návrh byl zamítnut s argumentem, že by pak takovou výjimku mohl požadovat kdokoliv. Bohužel, přestože uplynuly tři měsíce, nevidíme žádný pokrok. Trpělivě čekáme, až se ostatní naučí…

2022-12

Další kapitola s mladším synem ročníku 2017 byla zvláště frustrující. Jeden z otců, který se účastnil tréninků jako asistent, ukázal své pochybné pedagogické schopnosti, když po dvaceti minutách poslal pětileté dítě svléknout se s tím, že když ho to nebaví, nemusí pokračovat. Je škoda, že trenér sám nepřistupuje ke změnám ve svém přístupu. Jeho tréninky postrádají úsměv, energii a jakoukoliv známku nadšení, což by mohlo celkovou atmosféru výrazně zlepšit.

2023-01

Starší syn se zdál být již plně adaptovaný a měl jsem pocit, že by mohl začít více pracovat na svých dovednostech, namísto toho, aby se pouze bavil. Oproti svým českým vrstevníkům byl mnohem hravější, a tak si víc hrál, než vyvíjel nějaké úsilí. Shromáždil jsem poslední síly a obrátil se na trenéra s žádostí, zda by mohl během tréninků na mého syna více tlačit. Odpověď byla negativní. Trenér uvedl, že v jeho věku nic takového nepotřeboval.

Během občasných schůzek s vedoucím mládeže jsem se snažil zjistit, jaká je filozofie klubu a jakým směrem by měla být výchova v rámci akademie. Diskuze často sklouzly k otázkám talentu a k důvodům pro vyřazování dalších kluků. Bylo mi potvrzeno, že klub má někde tajně schovaný metodicky plán tréninků, ale ten není veřejně dostupný a nezabývá se rozvojem osobnosti hráčů. Zdá se, že přístup k výchově celistvých osobností je zde nežádoucí, s důrazem převážně na sportovní výkon a formování hokejistů. Člověk si může jen povzdechnout a s úctou pohlédnout směrem ke Švédsku, kde již v roce 2002 stanovili jako hlavní cíl výchovy nejen školení hokejistů, ale především formování osobností a lidí. Tento přístup ukazuje, jak velký důraz kladou na rozvoj charakteru a lidských kvalit, ještě před sportovními dovednostmi.

2023-02

Jak sezóna pro ročník 2017 postupně vrcholí, nemohu říct, že bychom se hokejově výrazně posunuli.

Trenér ročníku 2014 nás překvapil individuálními pohovory. Pln očekávání, že po pěti měsících dostanu konkrétní zpětnou vazbu o tom, jak syna vnímají v klubu, mé nadšení rychle vyprchalo první otázkou trenéra na můj vlastní pohled na synovy schopnosti. Přesto jsem se nevzdal a nakonec jsem se dozvěděl, že jsme někde v průměru. Zdá se, že na jakémkoliv hokejovém kempu získáte více informací během týdne než zde za celou sezónu.

S naivní nadějí, že bych mohl přispět k lepšímu hodnocení, jsem ve spolupráci s odborníky vytvořil dotazník “Moje sezóna“, který by v ideálním případě mohl trenéry přimět zamyslet se nad charakterovými vlastnostmi svých svěřenců. Tento dotazník jsem předal trenérovi ročníku 2017 s žádostí o zpětnou vazbu. No nemůže.

2023-04

Sezónu jsme zakončili s rozpaky, ale pro nás bylo důležitější sledovat, jak oba kluci zvládli adaptaci v českém prostředí. Během celého roku jsme se rozhodli nezaměřovat se výhradně na hokej, ale dali jsme přednost všeobecnému rozvoji prostřednictvím dalších sportů, jako je fotbal, plavání a lezení po stěnách. Tento přístup nám umožnil poskytnout dětem vyváženější sportovní výchovu a podpořit jejich celkový fyzický a sociální rozvoj. Na individuální tréninky je ještě čas…

2023-05

Nová éra v klubu začala s příchodem nového sportovního manažera Václava Nedorosta, a s ním i nadšení očekávání změn k lepšímu. S dvěma syny v klubu jsem si ihned domluvil osobní schůzku, abych se dozvěděl více o plánech a vizích nového vedení. Vzhledem k tomu, že v následujícím roce má dojít k dalšímu vyřazování hráčů, bylo by pro rodiče užitečné vědět, jaké kritéria budou při výběru uplatněna.

Bohužel, schůzka byla velkým zklamáním. Diskuze připomínala moje začátky v podnikání před 15 lety, kdy jsem také hledal svou cestu. Nebylo jasné, jaké kritéria a postupy budou použity při výběru trenérů, kromě obecného přesvědčení, že by měli být dobrými lidmi a rozumět hokeji. Nebyly představeny žádné konkrétní metody nebo systémy. Navíc bylo zmíněno, že náš sportovní manažer je schopen rozpoznat talent u dětí ve věku 9-10 let, což je tvrzení, na které by si dokonce skauti z NHL netroufli.

Před dalším rokem sezóny si proto naplánuji další schůzku s vedoucím mládeže, abych požadoval jasné informace o metodice, která bude v klubu uplatňována. Rád bych věděl co očekávat a jaké budoucí kroky a rozhodnutí mohou ovlivnit sportovní cestu mých synů. Není to přece levný koníček.

2023-08

Se začátkem nové sezóny starší syn, ročník 2014, vyrazil na soustředění sám. Protože jsme v sezóně rozděleni do dvou týmů, modrého a žlutého, rozhodl jsem se zkusit oslovit asistenta trenéra (Viceprezident Správní rady) Filipa Nováka s žádostí o přeřazení syna do druhého týmu, kde není hlavní trenér. Motivací byla reakce hlavního trenéra na konci minulé sezóny, kdy jsem ho požádal, aby začal být na syna náročnější, což se setkalo s neúspěchem.

Mladší syn zatím musel začít znovu a adaptovat se na nového hlavního trenéra.

2023-09

Požádal jsem vedoucího mládeže o schůzku, abych zjistil, jakým způsobem a na základě čeho bude docházet k vyřazování z týmu. Měl jsem zájem o obecné informace, které by měly být k dispozici všem rodičům. Nicméně místo toho se během schůzky začalo diskutovat o mém starším synovi. Dozvěděl jsem se, že během letní přípravy byly provedeny různé testy, konkrétně člunkový běh a hvězdicovitý běh, a bylo konstatováno, že můj syn nemá predispozici na rychlost. Ironií bylo, že jsem si přibližně měsíc předtím studoval, jak je to s rychlými a pomalými svalovými vlákny a že predispozice lze spolehlivě určit pouze pomocí testu DNA nebo biopsie svalu. Tvrdit v tak mladém věku, zda má nebo nemá dítě rychlostní predispozice, je podle mého názoru přehnané a nesprávné.

Ze zvědavosti jsem se zeptal, co mohu dělat, abych zlepšil rychlost syna. Bylo mi řečeno, že bychom měli začít chodit na veřejné bruslení, což prý může pomoci. Zajímaly mě také výsledky těchto testů, které jsem dodnes neviděl, a mám podezření, že nebyly prováděny s plným nasazením, stejně jako zápasy pod vedením hlavního trenéra. Dokonce jsem se nabídl vsadit s vedoucím mládeže, že pokud nebudeme na konci sezóny na chvostu, měl by skončit pro nedostatek kompetence, sázku nepřijal.

Situace se ještě více zkomplikovala den po schůzce, kterou měl hlavní trenér z ročníku 2014 taky navštívit společně s vedoucím mládeže. Nakonec se zjistilo, že hlavní trenér o této schůzce vůbec nevěděl. Po tréninků mě hlavní trenér konfrontoval s tím, že pokud mám k němu nějaké připomínky, měl bych mu to přijít říct přímo, a pokud se mi v klubu nelíbí, měli bychom klub opustit. Celá situace působí frustrující a značně neprofesionálně, jakoby to bylo drama z mateřské školky.

2023-10

Ve snaze přispět k vytvoření komplexního výchovného a sportovního prostředí jsem s několika lidmi rozvíjel myšlenku zbudování nové školky a základní školy prvního stupně, které by byly spojeny s novými sportovišti pro všeobecný rozvoj dětí. Cílem bylo vytvořit místo, kde by rodiny mohly trávit čas a kde by děti měly možnost rozvíjet se ve více sportech, jako jsou fotbal, hokej, volejbal, basketbal a plavání, vše na jednom místě bez nutnosti dojíždění. Představuji si to jako vytvoření místa podobného Red Bull akademii v Salzburku, ale určeného pro mladší věkové skupiny. Cílem by bylo soustředit na jednom místě komplexní program výchovy mládeže, který by zahrnoval nejen sportovní trénink, ale i rozvoj osobních a sociálních dovedností. Tento program by měl poskytovat mladým sportovcům široké možnosti pro jejich rozvoj ve více sportech, podporované nejnovějšími metodami a technologiemi, a to vše v prostředí, které klade důraz na celkový rozvoj jedince.

Pro realizaci tohoto projektu bylo klíčové získat podporu místních sportovních klubů. Proto jsem se setkal s viceprezidentem správní rady Filipem Novákem, aby zjistil postoj hokejového klubu k našemu plánu. Z naší diskuze jsem rychle pochopil, že pokud projekt neobsahuje prvky pro dorostence nebo juniory, klub nemá zájem. Selhal jsem v pokusu vysvětlit, že kvalitní základy od přípravky jsou klíčem k lepší přípravě pro starší kategorie. Znovu jsem se pokusil zjistit, jaká je tedy filozofie klubu a na jakých principech je založena výchova. Dostal jsem odpověď, že si musím počkat a uvidím. Stále se nemohu zbavit přirovnání k otevírání restaurace, kde byste měli předem vědět, zda budete podávat českou, italskou nebo thajskou kuchyni. Místo toho se zdá, že klub říká zákazníkům: “Počkejte, něco uvaříme a uvidíte.” Bohužel, hlavními ingrediencemi v této kuchyni jsou naše nejcennější artikly – naše děti!

Diskuze se následně stočila k mému přístupu k trenérům, kde mi bylo doporučeno, že bych neměl za trenéry chodit a že by stačilo, kdybych se s nimi setkával pouze jednou za půl roku. Bylo mi opět řečeno, že pokud se mi v klubu nelíbí, můžeme odejít. Toto byl pro mě klíčový moment, kdy jsem ztratil veškerou naději na jakoukoliv produktivní spolupráci s klubem.

Po tomto zklamání jsme se doma rozhodli, že situaci pro naše kluky zpříjemníme tím, že si zajistíme každý týden další led pouze pro naši rodinu, kde si budeme užívat bruslení pro radost, bez formálního tréninku.

Pro mladší ročník 2017 proběhla krátká schůzka s rodiči, kde nám bylo oznámeno, že děti musí být na tréninku pozornější a dodržovat pravidla, jinak budou posílány na střídačku a v krajním případě vyřazeny z tréninků. To přímo odporuje doporučením svazu pro kategorii U8 “HRAJ SI, ABY SES UČIL”, které zdůrazňují hraní jako způsob učení, což znovu ukazuje na nesrovnalosti v přístupu klubu.

2023-11

Sledování situace v týmu ročníku 2017 je pro mě frustrující, protože přes to, že můj syn patří mezi nejlepší bruslaře a dobře si rozumí s pukem, stále trénujeme v horších a horších skupinách. Rozdělení kluků v týmu probíhá spíše podle jejich zápalu pro hru bez jakéhokoliv podnětu či vedení od trenéra. Do toho nás na zápasech vede trenér, který malého v minulosti vykázal z tréninku, a který nás nepřesvědčil ani svým vedením během venkovního zápasu, kdy nedokázal efektivně střídat sedm hráčů a mého syna nechával sedět opakovaně dvakrát po sobě. Nikdy mě nenapadlo, že budu muset řešit už v 6 letech střídání v zápasech.  Po této zkušenosti jsem měl krátkou diskuzi s trenérem, v níž jsem mu sdělil, že preferujeme zůstat doma, než malého nechat hrát pod mrakem.

Co se týče staršího syna z ročníku 2014, je povzbudivé slyšet komplimenty na jeho zlepšení. Zajímavé však je, že všechno toto zlepšení pochází z aktivit mimo klub. Tento fakt poukazuje na to, že klubové prostředí nemusí být dostatečně podporující nebo efektivní ve vývoji schopností hráčů, což nás nutí hledat alternativní způsoby rozvoje jeho dovedností. Je důležité si uvědomit, že zlepšení se neobjevuje samo od sebe, ale je výsledkem cílených a promyšlených tréninkových přístupů, které jsme pro syna zvolili.

2023-12

Schůzka s rodiči a dětmi ročníku 2017 byla očividně projevem nedostatku porozumění trenérů k tomu, jak motivovat mladé děti. Žádost trenéra, aby rodiče doma mluvili se svými dětmi, aby je tréninky více bavily, je alarmující. Tato situace odhaluje, že trenér nerozumí, jak vést a inspirovat šestileté děti, které by měly mít z tréninků radost a cítit se povzbuzeny, nikoli tlakem z domova.

U starší kategorie, kde se měly konat individuální pohovory s rodiči, aby se dozvěděli o plánech klubu pro jejich děti, se zdá, že situace není o moc lepší. Pohovory, které měly poskytnout důležité informace, se nekonaly, a rodiče tak zůstali bez jakýchkoliv konkrétních zpětných vazeb nebo plánů. Tato absence komunikace je zklamáním pro rodiče, kteří mají oprávněný zájem na rozvoji svých dětí a očekávají transparentnost a upřímnost od klubu.

Celkově tato situace ukazuje na značný nedostatek v komunikaci a přístupu k výchově ve sportovním klubu, což může vést k frustraci a demotivaci jak u dětí, tak u jejich rodičů. Je důležité, aby klub přehodnotil své metody a zlepšil svůj přístup k mladým sportovcům i jejich rodinám, aby všichni cítili podporu a pochopení.

2024-01

Jsem oficiálně za rebela. Přestože trenér preferuje, aby rodiče během tréninků/zápasů seděli na tribuně, já zůstávám co nejblíže, abych byl svému mladšímu synovi blíže. Bohužel, děti si všímají rozdílu v přístupech trenérů mezi zkušenostmi ze zahraničí a tím, co zažívají nyní. Lze říci, že úroveň pozornosti a energie, kterou trenéři věnují, je značně omezená. Nezbývá než jim to vynahradit.

2024-02

Jeden z rodičů nakonec dohnal trenéra ročníku 2014 k tomu, aby uspořádal individuální pohovory. Pohovor přinesl pozitivní zpětnou vazbu: syn má dobré ruky, střelbu, dobře čte hru a umí přihrát. Jediným problémem je nedostatek rychlosti a dynamiky, avšak bohužel bez jakýchkoli konkrétních doporučení, jak můžeme pracovat na zlepšení.

2024-03

Pro ročník 2017 trenér navrhl třídenní mini soustředění přes noc pro sedmileté děti. Ze třiceti dětí se přihlásily pouze tři. Tento nízký zájem může signalizovat obavy rodičů o zvládnutí takového programu v tak mladém věku.

V ročníku 2014 se hraje miniliga 3 na 3 v Soběslavi. Můj starší syn hrál první zápas v “áčku” a druhý byl přesunut do “béčka”. Tento typ rotace se stává během sezóny často, ale tentokrát se s nikým nevyměnil, a áčko tak zůstalo hrát pouze v pěti. Po zápase jsem se syna zeptal, proč byl přesunut. Odpověděl, že trenér ho požádal, jestli by nechtěl jít pomoci béčku. Jeho odpověď byla: “Ne, nechci trenére.” To, že trenér položil takovou otázku a vůbec provedl tento krok, je pro mě nepochopitelné, a rád bych tomu porozuměl z koncepčního hlediska.

Sezóna 2014 končí domácím turnajem, a shodujeme se s ostatními rodiči, že kluci na ledě dávají asi 50%-70% svého maximálního výkonu. Po troše pátrání jsem zjistil, že před zápasem se téměř nic neříká a po zápase už vůbec nic. O nějakém motivování nebo psychickém nastavení na zápas si mohou kluci nechat jen zdát. Hlavně, že zdejší trenéři v naprosté většině jsou mistři v hodnocení jaký kdo je a kdo na co má.

2024-04

Poslední přátelský zápas ročníku 2017 jsem s napětím sledoval, jak je můj syn opět přidělen k našemu “oblíbenému” trenérovi. Během sezony jsem se s hlavním trenérem setkal dvakrát, abych mu vyjádřil přání, že bychom raději nehráli pod jeho vedením. Je obtížné se zbavit myšlenky, že hlavní trenér chtěl prostě dokázat, jaký je borec. Naštěstí pro nás sezóna končí a můžeme se těšit na nový začátek. Gratuluji trenérovi, snad mu to posílilo ego.

Na závěrečné schůzce u ročníku 2014 jsme byli informováni o různých organizačních záležitostech a bylo nám řečeno, že sezóna byla dobrá. Tato tvrzení vzbuzují otázky: Podle jakých kritérií byla sezóna hodnocena jako dobrá? A pro koho byla dobrá? Bylo také oznámeno, že od příští sezóny se bude hrát na celém hřišti a zápasy budou zaměřeny na výsledky. Toto vyvolává další otázku: Budou se výsledky hodnotit podle klasického českého přístupu “výhra za každou cenu”, nebo bude pro nás pozitivním výsledkem maximální nasazení a postupný rozvoj hráčů směrem k jejich budoucím schopnostem? Schůzi jsem využil k oznámení trenérovi a ostatním rodičům, že končíme.

Momentálně stojím na rozcestí a nejsem si jistý, jaký krok udělat dál. Slyším, že situace v mnoha sportovních klubech je podobná. Pokud to opravdu platí, možná by bylo lepší dát kluky na jiný sport, třeba florbal. I když to znamená pár slz, nakonec je to stále jen sport. V hokeji se zdá, že vlak ujíždí už u těch nejmenších, a bez otevřeného dialogu a vzájemné komunikace se situace nezlepší. Po našem návratu jsem věděl, že to nebude snadné. Jako optimista jsem se snažil přispět ke změnám k lepšímu. Pokud bychom měli u hokeje zůstat, zvažuji přechod do menšího místního klubu, abychom nemuseli měnit školku pro kluky. Nicméně nejvíce mě láká možnost vrátit se do zahraničí a poznat buď švédský přístup a mentalitu nebo jít do prověřené Kanady.

Není pro mě důležité, aby se stali profesionálními sportovci nebo dosáhli vrcholových úspěchů. Důležité pro mě je, že pokud se “sami” rozhodnou sportu věnovat, budou v prostředí, které jim umožní uspět podle jejich vlastních měřítek a schopností.

PS: Pokud byste náhodou znali nějaký hokejový klub v České republice, který má dobrou reputaci v oblasti mládežnického vývoje nebo se o to opravdu snaží, dejte mi prosím vědět na olda@kotrmelec.cz. Rád bych se tam osobně zajel podívat. Děkuji!

Tady to nekončí

Máme toho víc

Hodnocení filozofie mládeže HC Motor

Jsem Olda, manžel a otec tří úžasných dětí. Moje životní cesta mě přivedla k roli, kterou považuji za své životní poslání – být rodičem. Být dobrým rodičem. Poslední léta svého

Něhou se nedá rozmazlit

Mazlete, muchlujte, pusinkujte mě tolik, kolik potřebuji. Pocit nasycení něhou je spolu s pravidly a vaší převahou tím nejdůležitějším zdrojem mé sebejistoty.

Potřebuji vaše přijetí

Mám svou jedinečnou osobnost a potřeby. Abych objevovalo život, rostlo, hrálo si s chutí a beze strachu z chyb a nepřijetí, potřebuji se opřít o vaše přijetí.