Nedávno jsem narazil na zajímavý článek na iSportu s názvem „Kouč po návratu z Toronta varuje: Musíme hodně otevřít oči, nebo nám ujede vlak“. Byl to přesně ten typ textu, který člověka nepřekvapí, ale spíš hluboce utvrdí v tom, co už nějakou dobu cítí. V tom, že otevřená komunikace, sdílení zkušeností a ochota se měnit nejsou „měkké hodnoty“, ale nutnost. Nejen v NHL, ale i v běžném životě trenérů, rodičů a všech, kdo mají na starosti děti.
Každý rok během draftu NHL se v zákulisí odehrává něco, co veřejnost příliš nevidí, ale co je ve skutečnosti mnohem důležitější než samotné výběry mladých hráčů. Je to prostor, kde se potkávají trenéři napříč generacemi, zeměmi a soutěžemi. Výměna zkušeností, nápadů, přístupů. Letos se právě tady jasně ukázalo, co v dnešní době rozhoduje o tom, kdo v hokeji (a v životě) roste a kdo ustrne.
„Pokud nebudeš otevřený změně, je to začátek tvého konce.“
Tahle věta padla z úst Clauda Juliena, bývalého kouče vítěze Stanley Cupu a současného asistenta trenéra St. Louis Blues. Vystoupil na semináři NHLCA Global Coaches’ Clinic 2025 a s naprostou samozřejmostí řekl:
„Do NHL jsem přišel v roce 94 a na střídačce byl sám. Dneska kroutím 31. sezonu, a je nás tam osm. Další čtyři máme nad sebou, pět jiných někde u počítače… Můžeš si o tom myslet cokoli, můžeš s tím vnitřně nesouhlasit, ale pokud změnám nebudeš otevřený, je to začátek tvého konce. Jsem úplně jiný trenér, než v roce 94 a za pět let budu zase jiný.“
Trefné. Pravdivé. A především: přenositelné i do prostředí, ve kterém vyrůstají naše děti.
Co to znamená pro rodiče, trenéry i školy?
Julien mluví o NHL, ale to, co říká, platí úplně stejně pro učitele ve škole, rodiče doma, nebo trenéra malých dětí na inline hřišti.
- Doba se mění. Děti rostou v jiném světě, než jsme znali my. Reagují jinak, myslí jinak, učí se jinak.
- Kdo se nepřizpůsobí, ztratí vliv. Dítě ho přestane vnímat. Přestane se učit. Přestane se snažit.
- Růst je možný jen v prostředí, které se také vyvíjí. Rodiče a trenéři, kteří pracují sami na sobě, inspirují děti k tomu samému.
Sdílení, spolupráce, rozvoj
Letos se semináře účastnilo přes 500 trenérů včetně koučů z NHL. V tzv. „breakout sessions“ společně diskutovali třeba o:
- měření hráčského rozvoje v čase
- vyvážení systému a kreativity v tréninku
- tvorbě týmové kultury
- přístupu k jednotlivým typům osobnosti
- zacházení s chybou jako součástí růstu
Není to „americké klišé“ je to reflexe reality. Trenér, který není ochoten sdílet, naslouchat, přiznat si omyl, nebo změnit přístup, zůstane sám. Tak jako ten, kdo si myslí, že všechno ví nejlíp.
Paralela s výchovou dětí
Když o tom přemýšlím v širším kontextu, platí to samé:
- Dítě, které má kolem sebe prostředí, které roste, roste také.
- Dítě, které vidí rodiče či trenéra, jak se učí, přiznává chybu, nebo hledá nové cesty, získává ten nejlepší vzor.
- Dítě, kterému umožníme prožít vlastní vývoj (ne pouze splnit očekávání dospělých), je dítě, které bude silné, samostatné a připravené.
A co si z toho vzít?
- Nečekej, že změna přijde zvenčí.
- Nečekej, že tvé dítě se změní, když ty zůstaneš stejný.
- Nečekej, že sportovní prostředí bude zdravé, když si nezdravé přístupy omlouváme jako „normu“.
Místo toho se zeptej:
🟡 Kdy jsem naposledy změnil svůj postoj já?
🔴 Jakým příkladem jsem dnes pro své dítě?
🔵 Co jsem se naučil naposledy od něj?
Někdy stačí jediná věta z trenérského semináře, aby nám připomněla, že změna je cesta, ne hrozba. A že pokud se jí postavíme čelem a vezmeme s sebou děti. Máme šanci růst společně.