Hodnocení filozofie mládeže HC Motor

Jsem Olda, manžel a otec tří úžasných dětí. Moje životní cesta mě přivedla k roli, kterou považuji za své životní poslání – být rodičem. Být dobrým rodičem. Poslední léta svého života podřizuji výchově a rozvoji mého potomstva, abych jim zajistil, co nejlepší start do života. Naše rodinná dobrodružství zahrnovala nejen pobyt v ČR, ale i pět let života v zahraničí, kde jsme jako rodina nasávali nové zkušenosti a sbírali cenné informace o výchově, denním režimu dětí, povinnostech a hlavně komunikaci. Naučili jsme se hodně nového a zároveň se ujistili v naší vizi, že sport je pro děti důležitý a naše děti je v něm budeme podporovat. Dosud jsme prošli přes 30 mládežnických sportovních organizací v různých sportech, což nám poskytlo širokou škálu zkušeností a uvidění různých přístupů k tréninku a výchově mladých sportovců. 

Oba kluci (2014 a 2017) jsou na ledě od tří let, hokej je baví a doufali jsme, že jim usnadní přesun do jiné země, do nových kolektivů s jiným jazykem. Vybírali jsme mezi Českými Budějovicemi a Libercem. Chtěli jsme větší město s dobrým sportovním zázemím a hezkou přírodou v okolí. Vzhledem k tomu, že máme dva kluky, tak z hokejového hlediska jsem doufal ve větší kvalitu organizace u klubu, co má i extraligový klub. Po dvou sezonách přiznávám, že jsem se mýlil.

Už v prvních týdnech od zahájení hokejové sezóny jsem narážel na situace, postupy, které jsem znal z dob, kdy jsem ještě já hrál hokej v minulém století. Začal jsem se ptát. Byl jsem za trenérem, asistentem trenéra, vedoucím přípravek, ale jejich reakce mě překvapily ještě víc. Nejen tím, co říkali, ale hlavně způsobem komunikace a negativním postojem ke mně, jako rodiči, který se zajímá nejen o své děti, ale celkově o filozofii, cíle a plány celé Akademie. Stal jsem se nežádoucím. S radou, ať odejdu z Akademie, pokud nejsem spokojený nebo ať už jsem z ticha, za nikým nechodím, nic neřeším, jinak to dětem pokazím. 

Já věřím ve zpětnou vazbu a komunikaci jako klíčové nástroje pro rozvoj a pokrok, jako klíčové nástroje ke spolupráci. V Motoru o komunikaci ani zpětnou vazbu není zájem, proto se rozhoduji sdílet své zkušenosti zde. 

Celé naše působení v Akademii hodnotím z pozice rodiče, který se intenzivně zajímá o výchovu svých dětí. Mám jasnou vizi toho, co chci svým dětem předat a čemu je naučit. Ale hodnotím ji zároveň i z pozice hokejového hráče a hokejového trenéra s licencí a praxí z USA.

Nejsem spisovatel a neumím vymýšlet nějakou omáčku pro přechody mezi jednotlivými tématy. Ale doufám, že i tímto způsobem se podaří nastartovat alespoň malé změny, které povedou ke zlepšení situace nebo alespoň k zamyšlení, že to jde dělat jinak, líp, společně.

Po celou dobu působení v Motoru mě nejvíce trápila komunikace. V podstatě k žádné nedochází. Je přirozené mít očekávání, že v tak významné hokejové organizaci dítě předáváte odborníkům, kteří by měli vědět, co dělají, kam směřují a proč. Každé dítě se vyvíjí svým tempem a má své přednosti a nedostatky. Trenéři však s dětmi nekomunikují.

Nemluví s nimi v kabině. Děti neví, co se teď učí a proč. Neví, co je potřeba, aby se to naučili. Děti ví, cítí v porovnání s ostatními, v čem jsou dobří a na čem naopak musí zapracovat. Ale neví, jak na tom zapracovat. Neví, o kolik lepší ještě mohou být, když na sobě budou pracovat. A to je jen komunikace o hokejových dovednostech. V kabině chybí jakákoliv motivační komunikace před zápasy a jednotlivými utkáními. Běžně trenér v průběhu celodenního turnaje zahlásí v kabině jen čas odchodu na oběd. Zpětná vazba, zhodnocení po zápase a namotivování do dalších zápasů neprobíhá ani hromadně, natož že by si trenér promluvil alespoň s dítětem, kterému se zápas příliš nepovedl nebo se necítí dobře, osobně. Trenéři se o samotné děti, jejich osobnost, zájmy, zázemí, starosti, nestarají, nezajímají se. Nevedou děti ke zdravým návykům, samostatnosti, nevedou je k týmovosti, kamarádství, podpoře. Tolerují posmívání, shazování. Tolerují, že se kluci mezi sebou nezdraví, povyšují. Neutužují kolektiv.

Trenéři nemluví s dětmi ani na ledě. Velká většina tréninků probíhá formou stanovišť, kde nejčastěji je jeden trenér na 6 dětí. V takovém počtu by neměl být problém identifikovat nedostatky a nabídnout řešení, jak pracovat na nápravě s každým dítětem zvlášť. Nesměl by však být na stanovišti němý trenér a nebo nějaký “mrak”, kterého to nebaví a jen diriguje, co mají děti dělat. Na ledě chybí pozitivní energie, povzbuzení, štengrování s trenéry, aby do toho šli děti naplno, s nadšením a plným nasazením. A zároveň chybí dohled na důslednost v dokončování všech úkolů, důslednost v provedení jednotlivých cvičení. Trenéři neučí děti trénovat, neučí je správnému přístupu k samotným tréninkům, ani přípravě na tréninky.

Vrcholem nepochopení trenérské role a vedení dětí je asi zahraniční trenér. Je až s podivem, že v Motoru může děti (6-10 let) trénovat i někdo, kdo se nedomluví jejich rodným jazykem. Při tréninku se čtyřmi stanovišti, kde je na jednom z nich trenér nekomunikující v češtině, můžete maximálně doufat, že vaše dítě přijde domů s novým slovíčkem.

Efektivní zpětná vazba a hodnocení dětí | Zapojmevšechny.cz

Komunikace mezi trenéry a rodiči je na tom snad ještě hůř. Probíhá on-line přes aplikaci, kam rodiče vyplňují účast nebo absenci dítěte na trénincích, zápasech a turnajích. Osobní komunikace je  omezena na krátké hromadné schůzky, kde trenér sděluje organizační věci. Na konci sezóny v některých ročnících probíhají individuální pohovory, kdy trenér zhodnotí, jak se dítěti na ledě daří, co mu jde a co míň. Bohužel bez plánu nebo rady na zlepšení. 

A to je jediná komunikace s rodiči. Ideálně jsou rodiče mimo kabinu před tréninky i zápasy, mimo střídačku během tréninků a během zápasů, pokud jsou rodiče na střídačce potřeba, většinou z důvodu nízkého počtu trenérů, trenér nesděluje rodiči ani pokyny, jak se k dětem během zápasu chovat, co říkat, jak je povzbudit nebo jim poradit. 

Komunikace ze strany rodiče k trenérovi nebo jakákoliv zpětná vazba je nežádoucí a když už, tak  slovy asistenta trenéra (viceprezident správní rady) :”Stačí přijít jednou za půl roku, častěji není potřeba, jinak bych mohl škodit mladému.”

Ironií je, že právě tito trenéři, kteří sami odmítají být hodnoceni, se cítí neskutečně kvalifikovaní hodnotit děti a rozhodovat o jejich budoucnosti. Chybí jim pokora, která je klíčová pro správný proces výchovy. Než začnete kritizovat druhé, měli byste být připraveni přijmout kritiku sami na sebe. Toto pravidlo by mělo platit dvojnásob pro trenéry, kteří jsou vzory pro mladé sportovce. Trenéři by měli být první, kdo projeví otevřenost ke zpětné vazbě a ochotu se učit a zlepšovat, aby mohli efektivněji vést a rozvíjet své týmy.

Představte si, že v organizaci máte více než 300 dětí, jejichž rodiče pracují v různých oborech, mnohdy pracují i s lidmi nebo dokonce dětmi. Přemýšlejte o tom, kolik znalostí a zkušeností se takto může v organizaci shromažďovat! Přesto je roční vyhodnocení práce odbýváno pouze interní schůzkou, kde se sejdou všichni trenéři a každý se snaží obhájit svou práci, přestože během roku neprobíhá žádná systematická kontrola jejich činnosti.

U Motoru platí, že každý trenér v každém ročníku má svá pravidla a osobní filozofii. Toto vede k tomu, že se v různých týmech uplatňují rozdílná pravidla a odlišné přístupy k nominacím na zápasy, vedení zápasů a ke strategiím. Neexistuje jednotný standard nebo soubor očekávání, který by byl aplikován napříč všemi týmy a trenéry. 

Fráze jako: „Vyhráli jsme tolik a tolik zápasů, myslím, že sezóna byla úspěšná“ nebo „Měl jsem špatný ročník, hráčský materiál nebyl dobrý, lépe to nešlo“ jsou běžné. Ale hodnocení práce trenérů podle výsledků v tabulce by mělo být rezervováno pro dospělé týmy, nikoli pro děti.

Jmenuje se to “syndrom skupinového myšlení” nebo anglicky “groupthink“. Tento pojem popisuje situaci, kdy se skupina lidí, často s podobnými názory, vzájemně utvrzuje ve svých přesvědčeních bez kritické reflexe a ignoruje nebo zavrhne odlišné názory či varovné signály z vnějšího prostředí. Tento jev může vést k neefektivnímu rozhodování, stagnaci a někdy i ke katastrofálním výsledkům.

Je pokrytectví hraní si na Akademii, kde jsou kladeny vysoké požadavky na výkon dětí (vyřazovat je už od 7 let), ale není jasně definováno, jaký výkon by měl předvádět trenér. Stejně tak, jak chybí rozvojový plán pro hráče, tak ani trenéři nemají jasně stanovenou cestu pro svůj profesní růst. Jak můžeme očekávat, že budeme úspěšně vychovávat hráče, když sami nejsme schopni poskytnout adekvátní vzdělání a podporu našim trenérům? Největší krajský klub s extraligou v zádech by měl být vzorovým místem pro region, z něhož by měly plynout znalosti do menších klubů, a stanovit standardy kvality a rozvoje pro celé sportovní odvětví.

Možná, že i samotní trenéři by měli větší zápal a motivaci k práci, pokud by dostávali kvalitní zpětnou vazbu a měli jistotu, že se díky tomu sami rozvíjejí a stávají se lepšími trenéry. Kultura pozitivního povzbuzování, efektivní zpětné vazby a osobního rozvoje trenérů by mohla mít významný dopad na celkovou kvalitu sportovního vzdělávání a tréninku nejen v Motoru, ale celkově v České Republice.

V USA a Kanadě, kde oba kluci prošli několika hokejovými organizacemi, kempy i individuálními tréninky, se do výchovy dětí vkládá obrovské množství “pozitivní” energie a povzbuzování, jak ze strany trenérů, tak i rodičů. Rodiče jsou nejen vítáni na střídačkách, ale u těch nejmenších dětí i na ledě. Jsou součástí, podílí se na trénincích, učí se od trenérů, jak děti povzbudit, jak je pochválit. Pochvala je vždy konkrétní, za dané cvičení, za to, že to zkusil. Toto nadšení trenérů a rodičů tvoří a buduje zápal pro sport u dětí. Na trénincích pak můžete vidět minimálně 18 z 20 dětí, jak dávají do hry všechno a jsou plně zapojené. 

Ve zdejším prostředí se často jen pasivně čeká, až děti najdou motivaci sami. Nebo se nám u Motoru stalo, že trenér U7 zorganizoval schůzi s rodiči i dětmi společně v kabině, kde zahlásil: “Abychom dětem doma něco řekli a vodili je na tréninky už namotivované z domu, aby je to bavilo a poslouchali trenéry”. Další pětiminutová schůzka byla o poslušnosti na tréninku:”Že se je snaží něco naučit a kdo nebude dávat pozor, bude vyloučen z tréninku na střídačku nebo rovnou do kabiny a trénink pro ně skončil.” Dětem je 6 let! 

U těchto malých hráčů, jako jsou děti v přípravkách a v prvních ročnících, mezi kterými je i náš mladší syn, se v Motoru klade velký důraz na zápal pro hru. Toto je pro trenéry často klíčové kritérium k posouzení, zda dítě má na daný sport dispozice, talent a zda ho hra baví. Avšak nedostatek zápalu u dítěte nemusí být známkou nezájmu o hru, ale spíše zpětnou vazbou, že samotný trénink není dostatečně zábavný (je to jak vojenské cvičení) nebo to může být signál, že trenér nepředává energii a nadšení, které by děti bavilo a motivovalo. Demotivující je pro děti i přehlížení špatného provedení jednotlivých cvičení u druhých dětí, kde jsou chváleni a vybíráni hráči do jednotlivých skupinek podle bojovnosti a tělesné převaze na úkor kvalitě provedení jednotlivých cvičení, kvalitě bruslení, chuti učit se nové věci, samostatnosti při přípravě na tréninky i samostatnosti při oblékání nebo vysvlékání hokejové výstroje. Ocenění se dostane spíše těm, kteří rychle odjedou cviky bez správného provedení, než ti, co to jezdí pomalu a poctivě. Je s nimi totiž méně práce, jezdí sami bez potřeby nějakých podnětů…

Přístup k jednotlivých hráčům by měl být individuální. A to platí nejen u těch nejmenších dětí v přípravkách, ale i později ve vyšších ročnících. Je to zodpovědnost každého Klubu nebo Akademie a každého trenéra, dostat z hráče to nejlepší, rozvíjet jeho potenciál, dovednosti, případně talent a poskytovat stejné příležitosti všem dětem, zohledňovat biologický věk dětí, zohledňovat rozdílnou rychlost fyzického dospívání, která je pouze dočasná a teprve potom, na základě těchto všech aspektů, je hodnotit.

Praxe v Motoru je však jiná. V týmu staršího syna U10 je už od našeho příchodu skupinka “vyvolených talentovaných” dětí, které hrají všechny zápasy, zatímco ostatní se musí „snažit na trénincích“ a jsou střídáni v nominacích. Na trénincích se tato vyvolená skupina pravidelně setkává ve skupinkách po čtyřech, zatímco zbytek týmu tvoří skupiny po šesti. To znamená, že tyto vyvolené děti mají tímto způsobem za stejný čas o jeden trénink více než ostatní a to každé 3 tréninky takto vedené. To máte pak třeba za sezónu i 20 “tréninků” navíc. Jak tedy mají ostatní hráči dohnat ty, kteří od začátku dostávají více příležitostí a lepší tréninkové podmínky? Vždyť tímto způsobem už se nůžky jen rozvírají. Dá se při tomto všem vůbec objektivně hodnotit kvalita hráče a identifikovat talent? Podle mě ne.

A kteří hráči jsou těmi vyvolenými? Ti, co mají na tachometru natočeno nejvíce. Jsou to talentované děti samotných trenérů, fyzicky vyspělí kluci převyšující ostatní výškou nebo hmotností a ty děti, které jsou dovednostmi o úroveň výš než zbytek týmu. Lepší bohužel nejsou zásluhou trenérů a tréninků u Motoru. Tito hráči pravidelně absolvují tréninky a objíždění zápasy a turnaje mimo Akademii. Rodiče těchto dětí investují nemalé peníze do této přípravy navíc, protože podmínky pro rozvoj v Akademii nejsou dostatečné, kvalitní. V Motoru se v podstatě jen chlubí cizím peří… 

Ale jak dlouho to děti bude bavit tímto způsobem a jak dlouho vydrží u tohoto sportu? Musí to být mentálně náročné. A co teprve fyzicky, kdy začne docházet ke zraněním s tímto zatížením? Vždyť tyto děti absolvují 4 tréninky týdně s Motorem, absolvují další 1-2 tréninky na ledě mimo Motor,  odehrají všechny zápasy, turnaje i CCM ligu během celé sezóny s Motorem, odehrají turnaje i mimo Motor a tím to nekončí. Tyto děti pokračují ve hře na ledě i během letní přípravy a letních prázdnin. Většina dětí nedělá žádná kompenzační cvičení ani doplňkové sporty. O správné výživě, pitném režimu, regeneraci, spánku, omezení screentimu je nikdo v kabině nepoučuje. Běžně nosí děti do kabiny energetické nápoje už v tomto věku.

Je toto opravdu nutné? Kde je prostor pro ten všeobecný rozvoj v jiných sportech? Je toto opravdu jediná cesta, jak se mohou děti hokejově zlepšovat a rozvíjet? Trenéři Motoru o těchto hokejových trénincích mimo Motor vědí. Nezakazují je, ale ani nedoporučují. Přesto mají právě tito hráči lepší podmínky pro další zlepšování.

Náš ročník 2014 byl údajně hodnocen jako nejlepší z mládežnických ročníků, samozřejmě s výjimkou starších kategorií, jako je 9. třída a výše. Náš trenér na informační schůzce také vyhodnotil sezónu pozitivně. Ale důvodem úspěchu je hlavně fakt, že v tomto ročníku se sešlo více rodičů a dětí, které pravidelně trénují na ledě navíc mimo Akademii Motoru než v jiných ročnících. Je to každého cesta a volba, samozřejmě.

Hezkým ukazatelem práce Klubu jsou výsledky zápasů B-týmu, kde tito vyvolení hráči nehrají. Například na domácím turnaji koncem března jsme odehráli 7 zápasů a ani jeden nevyhráli. Naše “béčko” bylo poraženo „béčkami“ všech ostatních týmů. Dalším příkladem je turnaj v Hradci Králové na konci dubna. Tam jsme čelili těžkým porážkám – 0:17 se Zlínem, 0:10 s Karlovými Vary a 0:13 s domácím Hradcem Králové, což dává dohromady skóre 0:40. Vysvětlením bylo, že nám tam chybělo šest našich nejlepších hráčů. A to je pravda. Tito hráči totiž nejeli na turnaj s Motorem, ale zúčastnili se turnaje v zahraničí, mimo Motor. Další výjimka pro vyvolené. Přesto právě tato absence hráčů, trénujících dlouhodobě i jinde, nejlíp ukazuje, jaké  kvality a dovednosti ostatní děti v týmu mají. Jak kvalitní jsou tréninky u Motoru. Samotní trenéři Motoru říkají, že: “Rozdíly ve schopnostech jsou dány tím, jak děti trénují navíc. Že jak budou děti starší, rozdíly se budou stírat.” Ale to jen stěží, když tito hráči mají dál lepší podmínky na trénincích a mají nominace na všechny turnaje. Ostatní děti v týmu dělají jen kompars. Hlavně to všechny děti sami vnímají a cítí.

Tímto jsem se i já dostal do smyčky. V září 2023 po rozmluvě s vedoucím základen mládeže, mi bylo řečeno, že starší syn nemá predispozice k rychlosti. Protože z testů, které děti v Motoru dělali, vyšlo, že jsme na chvostu týmu. Hokej je rychlostní sport. Plán pro zlepšení pro něj neměli. Jen radu, že by mohl víc chodit na veřejné bruslení. To mi přišlo absurdní, když díky “kvalitním” tréninkům měl nedostatečnou kondici a ochablé svalstvo. Ale chtěl jsem synovi dopřát možnost ke zlepšení a tak jsme začali cvičit a zamluvili každý týden hodinu ledu. Přidalo se k nám i pár dalších kluků z týmu. Tréninky nebyly drilem, ale zábavnou formou se každý z kluků posunul v tom, kde měl rezervy. Všichni z nich se začali častěji střídat v A-týmu, ale dohnat vyvolené a mít jejich privilegia je nemožné a šance, že se něco samo změní a všechny děti budou mít stejné možnosti a podmínky, je mizivá.

Proto mě dál nedávalo smysl kluky vozit někam, kde se nekomunikuje a kluci se neposunují tak, jak by mohli. Rozhodl jsem naše působení v Motoru ukončit. Platíme stejné příspěvky a naivně jsem očekával, že v 6-10 letech trenéři povedou všechny děti k tomu nejlepšímu, co v nich je. Nebudou věštit z koule, z koho může někdy něco být. Nesdílím zdejší přesvědčení, kde už od 6 let trenéři poznají, kdo na to má.

A jelikož nebyl starší syn vyřazen z výkonnostních důvodů, není “zázrakem” na chvostu týmu a dovolili jsme si odejít z vlastní vůle, tak podle očekávání a zdejších morálních hodnot čelím teď požadavku na plné tabulkové odstupné, což působí až ironicky, ne? Mám za dva roky syna v Motoru (4 sezóny hrál v zahraničí), kdy jsem mu sám zvedl hodnotu vlastními tréninky, zaplatit 20 000Kč, jak ho dobře vychovali. To je až úsměvné. 

Závěrem.

Nikdo není dokonalý a všichni děláme chyby. Nicméně, pokud chcete být špičkovou organizací, je nezbytné, aby byla cítit chuť a vůle se zlepšovat a posouvat vpřed. Toto mi v Motoru chybí – nedostatek vůle a otevřenosti ke změnám.

Víme, co děláme, děláme to správně a vládne tady strach.

Výsledkem jsou situace, že se rodiče bojí ozvat, aby se to negativně neprojevilo na dětech. Bojí se odejít do menšího klubu, protože by je z ješitnosti nemuseli vzít zpět. Nebo kdy se s obtížemi zachraňuje juniorský tým, který má minimum odchovanců. To, co bylo v minulosti zaseto, nyní Akademie sklízí, a vyhlídky na lepší časy zatím nejsou příliš optimistické. 

Když mě v loňském roce požádali o finanční příspěvek do rozpočtu, odpověděl jsem, že organizace není investovatelná. Naprostá většina změn, které by se měly provést, nevyžadují ani korunu. Jde především o změnu přístupu a nastavení organizace. To ukazuje, že ne všechny problémy vyžadují finanční řešení. Někdy stačí změnit způsob, jakým se věci dělají a to může mít významný vliv na výsledky.

Změny ve sportovních organizacích by měly začínat na základě otevřeného dialogu a přijímání zpětné vazby od všech zainteresovaných stran. Naše zkušenosti nám bohužel ukázaly, že tatínci ve vedení si řeší jen své postaršené děti, které jako jediné oplývají opravdovým talentem a nejsou otevření zpětné vazbě. Nejeví zájem o změny, které by mohly vylepšit, jak její vnitřní fungování, tak vztahy s rodiči a sportovní výchovu dětí celkově.

Věřím, že sdílením našich zkušeností přispějeme k většímu povědomí o těchto problémech a možná i k postupnému zlepšení situace nejen v Motoru, ale v celém českém dětském sportovním prostředí.

Tady to nekončí

Máme toho víc

Něhou se nedá rozmazlit

Mazlete, muchlujte, pusinkujte mě tolik, kolik potřebuji. Pocit nasycení něhou je spolu s pravidly a vaší převahou tím nejdůležitějším zdrojem mé sebejistoty.

Potřebuji vaše přijetí

Mám svou jedinečnou osobnost a potřeby. Abych objevovalo život, rostlo, hrálo si s chutí a beze strachu z chyb a nepřijetí, potřebuji se opřít o vaše přijetí.

Podporujte moje sebevědomí

Veďte mě se pochlubit se a mluvit o tom, co umím, co se mi povedlo a veďte mě to umět popsat, ukázat a ideálně naučit někoho dalšího (třeba sourozence).