Pojďme si to říct narovinu. Ve chvíli, kdy u dětí honíme výsledky, skoro vždycky za to něco zaplatíme. Často zrovna to, co je pro jejich rozvoj nejdůležitější.
Co znamená „hrát na výsledky“ v praxi
Laicky a jednoduše. Hra na výsledky vypadá třeba takhle:
-
trenér nechá hrát hlavně ty nejlepší, aby zápas neprohráli. Ostatní sedí a čekají
-
děti nesmí zkoušet nic nového. Hlavní je neudělat chybu
-
po chybě přichází kritika, křik, ironie nebo stažení ze hry
-
rodiče se po zápase jako první ptají: „Vyhráli jste?“ a „Kolik jsi dal gólů?“
Konkrétní příklady napříč sporty:
-
fotbal
obránce má možnost v klidu rozehrát, ale bojí se, že něco zkazí. Radši míč zakopne do autu. Trenér pochválí, že „to vyčistil“. Na tabuli to vypadá bezpečně, ale dítě se nenaučí situaci vyřešit s míčem u nohy, jen se naučí zbavit se odpovědnosti -
basketbal
dítě má volnou střelu, ale už dvakrát minulo. Bojí se, že když netrefí, zase uslyší, že „nám to kazí“. Tak radši přihráje, i když mělo dobrý prostor. Učí se nebrat na sebe rozhodnutí -
florbal / hokej
hráč může zkusit kličku jeden na jednoho. Ví ale, že když ztratí míček nebo puk, trenér ho stáhne. Tak radši jen odpálí dopředu. Na tabuli to občas vypadá dobře, ale dítě se nenaučí přejít soupeře, jen se zbavit zodpovědnosti
Na papíře možná občas vyjde hezké skóre. Ve skutečnosti ale platíme vysokou cenu:
-
děti se učí méně dovedností
-
bojí se chyb a vyhýbají se riziku
-
ztrácí radost ze hry
-
křehčí děti nebo později dozrávající často ze sportu odejdou úplně
A tohle je přesně opak toho, co po sportu pro děti chceme.
Co říkají dlouhodobé modely vývoje sportovce
Dlouhodobé modely jako LTAD (Long Term Athlete Development) a DMSP (Developmental Model of Sport Participation podle Côté) i metodiky velkých sportovních svazů se shodují:
V dětství a rané pubertě má mít prioritu rozvoj dovedností a herního myšlení, ne výsledky zápasů.
Do 15 let by hlavní metriku neměla dělat tabulka
U dětí do 15 let bychom se měli ptát hlavně:
-
co se naučily
-
jaké návyky si odnášejí
-
jaký mají vztah ke sportu a k sobě
Ne:
-
kolik mají výher
-
kolik mají medailí
-
jestli jsou „lepší než ostatní“
Tabulka je jednoduché číslo, ale v tomhle věku říká pravdu jen velmi omezeně.
Jak hra na výsledky svádí trenéry ke zkratkám
Když trenér cítí tlak na výsledky, začnou fungovat krátkodobé zkratky:
-
hrají hlavně „tahouni“, ostatní mají minimum času
-
taktika se přizpůsobí tomu, aby se moc neriskovalo
-
děti se málo točí na různých pozicích, aby se „neexperimentovalo“
-
po chybě se trestá, místo aby se učilo
Výsledek:
-
pár dětí, které teď vypadají silněji, se vozí
-
ostatní se učí, že je lepší neriskovat, nechtít míč, radši „nepřekážet“
Z pohledu dospělého to může vypadat jako „disciplinovaný tým“. Z pohledu dítěte je to ale spíš prostředí, kde je bezpečnější se schovat než něco zkusit.
Proč je výsledek zápasu u dětí „špinavá“ metrika
Skóre u dětí ovlivňuje spousta náhodných věcí:
-
uhraje to nějaká individualita a zbytek se dívá
-
únava po škole, nemoc, špatný den
-
náhoda, odrazy, chyba soupeře
-
brankář, který zachytá nad svojí úroveň
Z jednoho čísla prostě nepoznáš:
-
jestli se děti herně posouvají
-
jestli se zlepšují dovednosti
-
jestli roste jejich chování a odolnost
Můžeš odehrát rozvojově skvělý zápas a prohrát 2:5. Můžeš také vyhrát a přitom celý zápas jen odkopávat míč od sebe.
Co si děti odnesou do hlavy
Přehnaná orientace na výsledky děti učí, že:
-
chyba je průšvih
-
riziko je nebezpečné
-
hodnota člověka se rovná výsledku na tabuli
-
když se něco nepovede, je lepší se schovat
To je problém nejen pro sport, ale i pro běžný život. Právě v období, kdy by se měly učit zvládat chyby a hledat řešení, je učíme opak.
Místo „chyba je příležitost se něco naučit“ slyší zprávu „chyba je důvod, proč tady nemáš co dělat“.
Okna trénovatelnosti. Co když je prostě propásneme
LTAD pracuje s myšlenkou „oken trénovatelnosti“, tedy období, kdy se některé schopnosti rozvíjejí nejlépe:
-
koordinace
-
rychlost
-
obratnost
-
práce s tělem a rovnováhou
Pokud v těchto letech místo učení dovedností řešíme hlavně:
-
v kolikáté jsme skupině
-
jestli jsme porazili „ty sousedy“
-
kolik jsme dali branek
pak ta okna prostě projedeme. V šestnácti už těžko doženeme to, co dítě mohlo nasbírat v období 9–12 let, kdy bylo hravé, zvědavé a nebálo se zkoušet.
Tohle okno se neotevře dvakrát.
Proč děti ze sportu odchází
Výzkumy ukazují, že děti u sportu zůstávají, když zažívají:
-
pocit, že něco umí a zlepšují se
-
možnost ovlivnit dění, zkoušet a rozhodovat
-
pocit, že někam patří
Přehnaný tlak na výsledek tohle ničí. Typické věty, které škodí:
-
„kvůli tobě jsme prohráli“
-
„tohle už nezkoušej“
-
„jestli to ještě jednou pokazíš, příště nehraješ“
Mnoho dětí odchází ne proto, že by je nebavilo hýbat se. Často je baví sport, ale nebaví je prostředí, ve kterém ho mají dělat.
Pokud chceš konkrétní příklady, jak dětem škodí chování dospělých, a co s tím dělat, je dobré navázat článkem Jak negativní chování dospělých ovlivňuje dětské sportovce a co s tím. A pro rodiče je praktické i tohle: Jak poznat, že dítě sport opravdu baví. Co dělat, když se mu nechce.
Jak hodnotit zápasy dětí smysluplněji
Výsledek jako informace, ne vysvědčení
Skóre je informace. Ne známka dítěte, trenéra nebo rodiče.
Místo:
-
„byli jste hrozní, prohráli jste“
zkusme:
-
„dnes to výsledkově nevyšlo, co se nám ale dařilo a co zkusíme příště jinak“
Kluby by trenéry v žákovských kategoriích neměly hodnotit primárně podle tabulky. Jinak si koledují o to, že trenéři budou hrát na jistotu místo na rozvoj.
Předem si říct, co v zápase sledujeme
Zápas může být skvělý nástroj učení, když má předem jasný cíl.
Příklady rozvojových cílů pro děti napříč sporty:
-
rychlá reakce po ztrátě míče, míčku nebo puku
-
odvaha hrát dopředu, ne jen zbavit se míče
-
aktivní návrat do obrany
-
krátká, intenzivní střídání místo tahání se bez energie
Konkrétní zadání může být:
-
„v každém střídání zkuste aspoň jednou vzít zodpovědnost na sebe a něco vytvořit“
-
„po ztrátě míče udělej tři rychlé kroky směrem k situaci, ne otočku k lavičce“
Dítě může mít skvělý rozvojový zápas i při porážce. A právě o to v mládeži jde.
Jak mohou pomoci rodiče. Změnit první otázku
První věta po zápase má mnohem větší sílu, než si myslíme.
Místo:
-
„vyhráli jste?“
-
„kolik jsi dal gólů?“
zkusme:
-
„co se ti dnes povedlo?“
-
„co ses dnes naučil nového?“
-
„kdy ses dnes odvážil zkusit něco těžkého?“
Dítě pak vidí, že rodiče zajímá ono, ne jen číslo na tabuli.
Jednoduchá osobní karta pro děti
Místo věčného porovnávání podle statistik může trenér s dětmi pracovat s jednoduchou kartou, kde sleduje:
-
pohyb a práci nohou
-
práci s míčem, míčkem, pukem
-
hru bez míče
-
obrannou činnost a návrat
-
hlavu: zda se dítě nevzdává a jak reaguje na chyby
Po zápase:
-
jedna věc, kterou pochválíme
-
jedna konkrétní věc jako úkol na další období
Bez nálepek a bez ponižování.
Jak může vypadat „rozvojový report“ místo prostého skóre
Rodič nebo trenér si může po zápase pro sebe zapisovat pár jednoduchých bodů:
-
1 až 10: jak aktivně děti hrály
-
1 až 10: jaká byla energie a nasazení
-
1 až 10: jak děti zvládaly emoce po chybách
-
jedna věta: co si z tohoto zápasu bereme do tréninku
Za pár týdnů uvidíš trend:
-
rostoucí odvahu
-
lepší práci bez míče
-
klidnější reakce na chyby
To je mnohem cennější než vzpomínka, jestli jste v září vyhráli 4:2 nebo 2:4.
Shrnutí na rovinu
-
výsledkový přístup u dětí do 15 let je krátkodobě pohodlný, každému je jasné, co znamená „vyhráli jsme“
-
dlouhodobě ale brzdí rozvoj dětí, jejich osobnosti i jejich vztahu ke sportu
-
zápas v mládeži by měl být hlavně nástroj učení, ne vysvědčení
-
klub, který hodnotí trenéry v žácích podle tabulky, má špatně nastavené priority a bude dlouhodobě ztrácet v počtu i kvalitě dětí