Ach, český sport. Země, kde se talent rodí s hokejkou v ruce nebo fotbalem u nohy, ale kde se mentální síla často vytrácí rychleji než pivo v hospodě po hokejovém zápase. Proč? Protože od malička nás učí, že výsledky jsou všechno. A láska ke sportu? Ta je někde na vedlejší koleji.
Zatímco v jiných zemích trenéři kombinují fyzickou přípravu s mentálním tréninkem, u nás se zdá, že duševní stránka sportovce je něco jako ten nepovedený bratranec, o kterém nikdo moc nemluví. „Mentální co? To je něco jako když máš špatný den a potřebuješ čokoládu?“ možná si říká některý trenér.
A tak se stává, že naši mladí sportovci, kteří by měli být na vrcholu svého potenciálu, se v kritických chvílích chovají spíše jako zajíci v osvětlení stadionu než jako lvi v aréně. Vyspělé týmy z jiných zemí? Ty si věří až do poslední sekundy, i když prohrávají. My? No, řekněme, že náš optimismus někdy končí dříve než zápas.
Problém je, že mnoho trenérů stále vnímá sport jen jako soubor dovedností. Ale co když je sport víc než jen běhání, skákání a střílení? Co když je to také o duševní síle, odolnosti a schopnosti zvládat tlak?
Je čas, abychom začali brát mentální stránku sportu vážně. Abychom učili naše mladé sportovce nejen jak běhat rychleji, ale také jak myslet chytřeji. A možná, jen možná, bychom mohli začít vidět více vítězství na mezinárodní scéně. A méně „posraných“ momentů.