Kritizujeme děti, ale bojíme se kritiky: Komunikační past trenérů

Zní to jako samozřejmost… kvalitní komunikace, pravidelná zpětná vazba a jasná očekávání jsou klíčem k úspěchu v jakékoli profesi. V prostředí mládežnického sportu to ale často vypadá, jako kdyby tahle pravidla někdo zabalil do šanonu, uložil do sklepa a klíče zahodil. A nebo je snědl klubový pes spolu s posledním balónem.

Například: V mnoha klubech je naprosto běžné, že trenéři mládeže za celou sezónu nedostanou od hlavního trenéra mládeže ani slovo. Ticho. Prázdno. Možná jen jednou za rok někdo napíše do skupiny na WhatsAppu: „Díky za sezónu.“ A to je tak všechno. Jak se pak má zvyšovat kvalita trenérů, když si každý jede na vlastním ostrově a s nikým se nebaví?

Můžeme chápat, když se to děje v malém vesnickém klubu, kde trenér přijde rovnou z práce v montérkách, odpoledne odtrénuje pět kluků a večer jde zase míchat beton. Ale když to samé platí i pro akademie, které se ohánějí profesionálním přístupem, začíná být něco hodně špatně. Možná bychom to měli nazvat „profesionální mlčení“.

Dva důvody, proč trenéři komunikaci (ne)zvládají

Tak proč to tak je? Proč se tolik trenérů vyhýbá jakékoli formě zpětné vazby jako čert kříži? Důvody jsou podle mě dva a oba jsou dost smutně vtipné.

Ego jako brnění ze školních let: Většina dnešních trenérů vyrostla v prostředí, kde byli neustále hodnoceni, porovnáváni, opravováni a kritizováni. Roky poslouchali „takhle ne“, „s tebou se nedá pracovat“, „tady máš minus“… takže se není co divit, že teď, když mají konečně píšťalku v ruce, rozhodli se, že kritika už je jen pro ty malé. Sami ji slyšet nechtějí. A upřímně? Vědět, že to, co dělám, nemusí být úplně správně, bolí ego. A ego… no to je u některých trenérů zjevně chráněný druh. Studie Steina a kol. (2012) ukazuje, že pokud je rozdíl mezi tím, jakou zpětnou vazbu někdo očekává a jakou skutečně dostane, může to výrazně poškodit jeho motivaci i vztahy v týmu.
Komunikační gramotnost: jazyk ztracený v čase I kdyby náhodou někdo z trenérů opravdu chtěl komunikovat, často narazí na zásadní problém… neumí to. Neumí vést dialog, neumí vysvětlit do hloubky, proč se něco dělá určitým způsobem. A tak když se zeptáte „Proč to děláme takhle?“, dostanete odpověď typu: „Tak se to prostě dělá.“ nebo „Tohle jde z vedení.“ A je hotovo. Dialog ukončen, zeptejte se příště někoho jiného. Nebo si rovnou vytáhněte kartičku s odpovědí z trenérského automatu.

Komunikace s rodiči: hlásná trouba nebo mlčící katedrála?

A co komunikace s rodiči? Inu, většina trenérů omezuje kontakt s rodiči na absolutní minimum. Oznámení o tréninku, info o výjezdu, možná jednou za sezónu schůze. Ale vést skutečný dialog? Vysvětlit filozofii, cíle, přístup? To je jako čekat, že vám v bufetu u zimáku nabídnou cappuccino s ovesným mlékem. Teoreticky možné. Prakticky sci-fi. Realita je spíš kafe v plastovém kelímku s párkem v rohlíku.

A přitom by to šlo…

Zpětná vazba není o kritice, ale o růstu. Není to „ukázat prstem, co děláš blbě“, ale „pomůžu ti být ještě lepší“. Jenže než se trenéři začnou bavit mezi sebou, natož s rodiči, musíme si sáhnout do svědomí, chceme to vůbec? Nebo nám vyhovuje svět, kde mlčíme, doufáme, že všechno nějak klapne, a když ne, najdeme viníka mezi dětmi, vedením nebo v horším počasí? Vždyť i počasí má dneska víc zpětné vazby než trenéři.

Výzkum Dr. Thelmy Horn z Miami University ukazuje, že děti ve věku 8–16 let ještě nejsou schopny realisticky posoudit vlastní výkony a proto zásadně spoléhají na zpětnou vazbu od trenérů. Ta formuje nejen jejich dovednosti, ale i to, jak samy sebe vnímají.

Pokud se máme posunout dál, musíme se naučit mluvit. A poslouchat. Bez toho budou trenéři dál kroužit po stejném kruháku bez výjezdu. A děti? Ty se pak naučí, že chyba je problém. Ne příležitost k růstu.

Jak z toho ven? + Inspirace ze světa, co opravdu funguje

Zavést pravidelný peer feedback – V Holandsku nebo ve Skandinávii je běžné, že si trenéři dávají zpětnou vazbu mezi sebou. Jeden sedí na tréninku druhého, poté si sednou a proberou, co viděli. Bez tabulek, bez složitostí. Jen „hele, tady bych možná zkusil víc prostoru pro děti…“. Výsledkem je důvěra a růst.
Místo autority facilitátor učení – Moderní koučinková škola (např. UK Coaching, iCoachKids) učí trenéry být průvodci, ne direktivními veliteli. Cílem je umět položit otázku, která dítě vede k pochopení. Stejné platí i u trenérů… ptejme se, neraďme nevyžádaně. A když už radíme, s respektem.

Více o roli trenéra jako mentora najdete zde: AI ve sportu: když trenér není jen trenérem, ale mentorem.
Klubová kultura otevřenosti – V top akademiích (např. AFC Ajax nebo FC Midtjylland) je komunikace součástí systému. Každý trenér má své „supervizní okno“ čas a prostor s vedoucím mládeže, kde probíhá reflexe. Nehodnotí se výsledky, ale přístup, vývoj dětí a sebereflexe trenéra.
Trénink trenérů: nejen licence, ale i měkké dovednosti – Největší pokrok dělají akademie, které kladou důraz nejen na metodiku a drill, ale i na školení v komunikaci, emoční inteligenci a budování vztahů. Když nevíš, jak se s rodičem bavit jinak než naštvaně nebo defenzivně, není to tvoje vina… jen tě to nikdo nenaučil. Ale to se dá změnit. Meta‑analýza z r. 2024 (International Journal of Sports Science & Coaching): analyzovala 45 studií s celkem 180 658 trenéry a zjistila, že u 78 % studovaných případů vedla trenérská vzdělávací intervence (CEPI) k významným změnám chování a přístupu trenérů, a u samotných sportovců pak ke zlepšení psychologických i fyzických výsledků (efekt velikosti g = 0,47)
Zpětná vazba směrem nahoru a dolů – A nakonec to nejlepší… vytvořme prostor, kde nejen trenéři mohou sdílet své postřehy s vedením klubu, ale kde se také naslouchá dětem samotným. Ony samy často přesně vědí, co jim dává smysl, co jim pomáhá a co je demotivuje. Umožnit dětem promluvit, a hlavně je skutečně vyslechnout, je známkou zralosti každého prostředí. Dítě není objekt, který jen plní pokyny. Je to plnohodnotný účastník procesu. A občas má i lepší nápady než dospělí (zejména když se dospělý zasekl v minulém století éře VHS kazet).

Komunikace je dovednost. A dovednosti se dají naučit. A pokud chceme lepší sport pro děti, musíme nejprve vytvořit lepší prostředí pro trenéry. Protože děti nevychovávají slova, ale lidé, kteří je vyslovují.

A kdyby to pořád nefungovalo? Tak se vraťme na začátek. Do šanonu ve sklepě. A začněme znovu, tentokrát s klíčem v ruce. A ideálně s někým, kdo se nestydí říct „hele, možná bych to zkusil jinak“ třeba i bez píšťalky na krku.