Kotrmelec – spolu v kruhu
Článek · 21. března 2026

Studie: Nejlepší junior ještě neznamená nejlepší dospělý

Co když nejlepší dítě v juniorech není budoucí šampion? Nedávná studie v Science ukazuje, že raný náskok často nepředpovídá vrchol v dospělosti.

Ve sportu se k tomu vracíme pořád. Když je někdo ve dvanácti letech napřed, máme sklon dívat se na něj, jako by už držel kus své budoucnosti v ruce. Trenéři vidí talent, rodiče vidí potvrzení, systém vidí důvod, proč investovat právě sem. Je to pochopitelné. Raný náskok působí přehledně. Dává nám pocit, že už víme.

Jenže právě tady bývá problém. To, co vypadá jako jistota, bývá často jen momentka z vývoje, který ještě zdaleka neskončil.

Rozsáhlý přehledový článek publikovaný 18. prosince 2025 v časopise Science ukazuje, že cesta k vrcholové dospělosti bývá mnohem méně přímočará, než si obvykle připouštíme. Výzkumný tým kolem Arneho Güllicha pracoval se souhrnnými daty od 34 839 špičkových lidí napříč sportem, hudbou, šachy a vědou. A právě tím je ten text zajímavý. Nejde o jednu disciplínu, jednu generaci ani jeden sportovní systém. Jde o opakující se vzorec.

Ten vzorec je nepohodlný, ale důležitý. Nejlepší junior ještě neznamená nejlepší dospělý.

Kde si to často zjednodušujeme

Máme rádi jednoduché příběhy. Dítě je mimořádné, všichni to brzy poznají, pak přijde více tréninku, více podpory, více soutěží a na konci je velká kariéra. Jenže skutečný vývoj člověka takhle čistě nefunguje. Zvlášť ne v dětství a dospívání, kdy se proměňuje tělo, psychika, vztah ke zátěži i samotná motivace.

Možná si někdy pleteme brzký náskok s dlouhodobým potenciálem. To není totéž. Někdo je dřív fyzicky vyspělý. Někdo má prostředí, které mu v určité chvíli pomůže víc než ostatním. Někdo se dřív naučí zvládat konkrétní disciplínu. To všechno může v juniorském věku vytvořit rozdíl. Ale pořád to ještě nemusí říkat, kdo bude nejlepší v pětadvaceti.

Právě na to narážím dlouhodobě i v textech jako 6leté dítě má vlohy pro sport? To je jako říct, že má vlohy pro astronauta!. U malých dětí i mladších adolescentů bývá naše potřeba rychle rozpoznat „talent“ větší než naše ochota počkat, co se z dítěte skutečně vyvine.

Co studie opravdu ukazuje

Autoři shrnují, že mladí výjimeční výkonní jedinci a pozdější dospělí světoví špičkoví výkonnostní jedinci jsou ve velké míře dvě odlišné populace v čase. Jinak řečeno: ti, kdo jsou velmi brzy nejlepší, bývají často jiní lidé než ti, kdo se nakonec prosadí na úplném vrcholu v dospělosti.

V mediálních výstupech ke studii se objevují i konkrétnější čísla. Přibližně 82% nejlepších juniorů se mezi dospělou elitou neprosadí na srovnatelné úrovni. A zároveň zhruba 72% dospělých šampionů nepatřilo v mládí mezi nejvýraznější juniory. Ta čísla stojí za pozornost ne proto, že by nabízela jednoduchou poučku, ale protože nás nutí přemýšlet skromněji.

Možná je zdravější neptat se příliš brzy, kdo je nejlepší. Možná je užitečnější ptát se, v jakém prostředí děti rostou, co se učí, jakou mají chuť pokračovat, jak zvládají chybu, tlak a čekání.

To není slovíčkaření. To je změna optiky.

Proč pozdní rozvoj není selhání

Ve sportu bývá pozdní rozvoj braný často jako problém. Když někdo není mezi nejlepšími ve třinácti nebo čtrnácti, začne se kolem něj tiše stahovat pozornost. Méně prostoru, méně důvěry, méně trpělivosti. Jenže studie naznačuje, že právě pomalejší a postupnější růst bývá pro budoucí vrcholový výkon častý.

Je to vlastně logické. Dospělá výkonnost nestojí jen na tom, co umíme brzo. Stojí také na tom, co vydržíme rozvíjet dlouho. Na vztahu k práci. Na schopnosti učit se. Na odolnosti vůči zklamání. Na zdraví. Na tom, jestli nám sport dává smysl i po letech, kdy už nadšení nestačí.

Proto dává smysl vracet se i k tématu Bio-bandingu. Děti totiž neprocházejí vývojem stejným tempem. Když hodnotíme výkonnost bez ohledu na fyziologickou zralost, často neporovnáváme skutečný potenciál ani kvalitu učení. Jen porovnáváme, kdo přišel do určité fáze vývoje o něco dřív.

Všesportovní rozvoj v dětství není ztracený čas

Jedno z důležitých zjištění studie říká, že budoucí špičkoví dospělí často netrávili raná léta úzkou jednostrannou specializací. Místo toho měli širší zkušenost, více různých podnětů a postupnější růst. Autoři diskutují, že právě tato pestrost může pomáhat lépe najít vlastní obor, rozvíjet obecnou schopnost učit se a zároveň snižovat některá rizika, která s příliš časnou specializací souvisejí.

To jde proti intuici mnoha dospělých. Máme pocit, že když dítě nezačne brzo a naplno, něco mu uteče. Ale možná mu naopak uteče něco jiného, když začne příliš úzce a příliš brzy. Radost, všestrannost, schopnost objevovat a přirozený vztah k pohybu.

Právě proto je důležité, jak nastavujeme dětské soutěže, trénink i očekávání. Jak by měly být mládežnické soutěže strukturovány? tenhle problém otevírá z praktické strany. Jestliže soutěžní prostředí tlačí na brzký výkon, nutí děti i dospělé chovat se krátkodobě. A krátkodobost je v rozvoji dítěte často drahá.

Co z toho plyne pro rodiče a trenéry

Možná ne to, že na juniorských výsledcích nezáleží vůbec. To by byl opačný extrém. Záleží. Ale ne tak, jak si někdy myslíme. Nejsou spolehlivou věštbou. Nejsou definitivním potvrzením talentu. A už vůbec by neměly být důvodem, proč část dětí rychle zařadíme mezi „perspektivní“ a druhou část mezi „méně zajímavé“.

Ve skutečnosti je mnohem důležitější, co v dětech posilujeme každý týden. Jestli se učí přemýšlet o hře. Jestli mají prostor dělat chyby. Jestli jejich hodnota nestojí jen na tom, že jsou právě napřed. Jestli vedle výkonu roste i osobnost.

Tady se výzkum přirozeně potkává i s dalším tématem: Proč honba za výsledky dětem do 15 let víc bere než dává. Když v dětském sportu příliš rychle spojíme hodnotu dítěte s výsledkem a pořadím, začneme přehlížet to podstatné. Že vývoj není tabulka. Že náskok v jednu chvíli nemusí znamenat náskok ve výsledku života ani kariéry.

Podobně opatrní bychom měli být i u toho, co rádi označujeme za vrozené limity. Mýtus trenérů: „Rychlost? Buď ji má, nebo ne.“ připomíná, jak svůdné je udělat rychlý závěr o tom, co dítě „má“ a „nemá“. Jenže lidský vývoj se chová trpělivěji než naše soudy.

Nejcitlivější není začátek, ale přechod

Na celé debatě je možná nejzajímavější ještě něco jiného. Když se mluví o talentu, většina pozornosti směřuje k ranému věku. K tomu, koho najít, koho vybrat, koho posunout dopředu. Jenže výzkum ukazuje, že zásadní bývá spíš pozdější přechod do dospělého výkonu. Právě tam se ukazuje, kdo dokáže dál růst, kdo se neztratí po změně nároků, kdo unese delší cestu bez rychlých odměn.

To je nepříjemná zpráva pro systémy, které chtějí mít jasno příliš brzy. A vlastně dobrá zpráva pro děti. Znamená totiž, že nic zásadního nemusí být rozhodnuto ve dvanácti ani ve čtrnácti. Že pozdější zrání není chyba. Že rezervy nejsou ostuda. Že někdy je potřeba méně tlačit a více pozorovat.

Možná potřebujeme méně lovit talenty a víc chránit podmínky

Když to celé stáhneme na zem, možná nejde hlavně o to, jak co nejrychleji odhalit budoucí šampiony. Možná jde spíš o to, jak zbytečně nezničit podmínky pro jejich růst. Jak neudělat z raného náskoku modlu. Jak nepřehlédnout děti, které se vyvíjejí pomaleji. Jak nevytvořit prostředí, kde musí dítě příliš brzo dokazovat, že má cenu.

Tohle se netýká jen vrcholového sportu. Týká se i školy, hudby, vědy a vůbec toho, jak přemýšlíme o dětech. Často chceme důkaz budoucnosti dřív, než dítě dostane čas vyrůst.

A možná právě v tom je největší hodnota té studie. Nepřináší jednoduchý recept. Spíš nám bere jednu pohodlnou iluzi. Že když už někdo vypadá hotově v junioru, máme skoro vyhráno.

Nemáme. Vývoj člověka je delší, tišší a méně poslušný.

Což může být pro dospělé trochu nepohodlné. Pro děti je to ale docela dobrá zpráva.

Zdroje